Nalžovské Hory: hornické město a krajina Taaffů
Nalžovské Hory spojují dějiny stříbrných dolů, zámku a lesoparku Prašivice s místní školskou tradicí Petra Šafránka a Karla Klostermanna.
Nalžovské Hory na Klatovsku vznikly správním spojením dvou sousedních sídel, Nalžov a Stříbrných Hor, k 1. lednu 1952. Jejich rozdílné dějiny zůstávají důležité pro pochopení dnešního města. Nalžovy byly sídlem panství s tvrzí a později zámkem, zatímco Stříbrné Hory vyrostly z důlního podnikání. Okolní krajina nese jak hospodářské stopy, tak záměrné parkové úpravy. Výrazným bodem je vrch Prašivice severovýchodně od města. Zdejší prostředí proto není pouze kulisou památek: těžba, správa velkostatku i pozdější krajinářské zásahy postupně měnily jeho skutečnou podobu.
Rozvoj hornické osady navázal na oprávnění k těžbě, které roku 1521 získal Svojše z Velhartic od krále Ludvíka Jagellonského. K práci přicházeli také horníci z jáchymovské oblasti. Podnikání vyžadovalo nejen samotné doly, ale také dohled nad tavbou, vyplácení pracovníků a dostatek dřeva. Archivní prameny dokládají, že Svojše později přibral společníka Jana z Rožmberka a smluvně rozdělil náklady i výnosy. Těžební minulost připomíná pomístní název Haldy. Pozdější pokusy o obnovení dolování však nebyly důkazem nepřetržitého provozu; hornictví procházelo obdobími útlumu a neúspěšných návratů.
Zámecký areál vypráví odlišný příběh. Za Švihovských z Rýzmberka vzniklo v první polovině 17. století nové renesanční sídlo, které později prošlo barokními a klasicistními proměnami. Pöttingové se podíleli také na výstavbě kostela svaté Kateřiny ve Stříbrných Horách v letech 1721–1723. Od roku 1769 bylo panství spojeno s původně irským rodem Taaffů. K hospodářskému zázemí patřily rybníky, pivovar i lihovar. Zámek a jeho park tak představovaly zároveň reprezentativní sídlo i středisko správy majetku; místní život se neomezoval na hornictví, které dalo části města jméno.
Za Ludvíka Taaffeho se les na Prašivici proměnil v romantický park. Památkový průzkum klade základní úpravy mezi roky 1837 a 1845. Průseky a dvě hlavní křížící se cesty doplnily menší pěšiny, které využívaly členitý terén, balvany a vlhká místa. Umělá zřícenina připomínající irský Ballymote je krajinářskou stavbou 19. století, nikoli pozůstatkem středověkého hradu. Vedle ní vznikl gloriet a kamenné útvary byly upraveny do podoby draka, želvy či žáby. Rozlišování původní přírody a člověkem vytvořené iluze je právě zde klíčem k porozumění celému lesoparku.
Vedle šlechtické a hornické historie má město výraznou vzdělávací tradici. Učitel Petr Šafránek se zasloužil o školní budovu z roku 1840 i o kulturně vzdělávací Občanskou besedu; jeho žákem byl v letech 1855–1857 budoucí spisovatel Karel Klostermann. Dnešní škola nese Šafránkovo jméno. Po roce 1945 probíhala výuka měšťanské školy v části zámku, kde školství zůstalo přibližně půl století. Nová budova na jižním svahu lokality Na Haldách byla otevřena v lednu 1997. Příběh školy tak přímo propojuje každodenní život obyvatel s místy, která dříve určovala důlní činnost a vrchnostenské hospodářství.